Žena svého osudu.

30. září 2015 v 16:34 | El |  Koutek psacího snílka, básničky
Jsem žena svého osudu a kapitánka své duše
nekonečná hořkost medu
cítím horký plamen ledu
plachtím mezi vlnami a natahuji kuše.
Jsem žena svého osudu a kapitánka své duše
nic není tak složité
vše bylo již zažité
jak jen říci to jednoduše.
 

Znovu a ještě jednou.

21. prosince 2014 v 12:32 | El |  O mně a mém blogu
Tak jo, neprve bych se vám chtěla omluvit za mojí nepřitomnost, za kterou se hodně stydím.
Možná, že jsem byla na vině hlavně já sama, nejen čas, který mě hodně brzdil. Měla jsem spoustu nápadů a myšlenek, které jsem chtěla nějak dát dohromady ale stále jsem se nedokopala k ničemu....

Když jsem si pročítala staré články, docela jsem z nich byla zděšená :D . Nevím, asi mám ted takovou tu "blogovou krizi" jen si to nechci připouštět. Blog mám sice teprve přes rok ale i tak, je to pořád můj první blog.... Doufám, že se to teď znovu dá do pochodu protože psaní nechci nechat jen tak :) Díky za vaši přízen, moc si váš vážím!
Krásné Vánoce a Šťastný nový rok 2015!

Podzimní nejistota

7. listopadu 2014 v 9:24 | El |  Povídky do soutěží
Otočila jsem hlavu za posledním listopadovým listem, který snad ani nepřipomínal list. Byl něco jako poslední vzpomínka z celého podzimu. Začátek a konec, konec a začátek. Všechno mi to připomnělo dopodrobna. Možná, že ne úplně dopodrobna, na něco jsem si ani sama nevzpomněla a snad to bylo i dobře.
Náhlý, prudký vítr mi rozházel vlasy na všechny strany a po zádech mi projel mráz. Otočila jsem se zpátky k zahradnímu domku. tak jako na konci prázdnin. Pomalu se mi zase začaly vzpomínky vracet. Bylo hezké vzpomínat na něho milého s úsměvem a knedlíkem v krku.
Začíná mi být zima a ani ruce v kapsách mi nepomáhají se zahřát. Vítr cloumá větvemi nad dřevěným domkem. Na kapucu bundy se mi vybarvuje oranžový list.Přivírám oči a pomalu našlapuji po suchých, šustících barvách.
Pomalu cítím jak se mi zrychluje dech. Oči se mi rozšiřují. Mám snad halucinace? Jo, určitě to byla jen nějaká vidina....
Uklidňuji se a oddechuji se zavřenými víčky.Nedívej se tam. Ze zamlženého okna zahradního domku se jeví postava v černém hábitu. Tajemná tvář vzbuzuje v očích dívky rozruch. No tak, je to jen iluze, jen obyčejný klam. Nic tam není.
Pomalu se od domku se zahradním náčiním vzdaluji. Slyším znovu křupající listí a s vystrašeným výrazem odtrhávám oči od pohledu černého muže z okna.
Otáčím se a běžím oranžovým sadem po zahradní cestě, bolavé nohy mě však brzdí.
Slyším výkřik.
 


Jedinečnost života

17. října 2014 v 15:10 | El |  Koutek psacího snílka, básničky
A tak jen přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby člověk měl možnost změnit nějakou svoji chybu. Možná, že by to bylo super, do jistě doby.
Ale stejně zůstávám u názoru, že kdyby se mohlo to špatné změnit, život by nebyl život. Člověk by mohl kdykoliv opravit svou vlastní chybu a už nikdy by se nevážil té jedinečnosti Zkrátka a dobře, na jedné změně by se odvíjeli další a další, to už by se ale nestalo třeba to, co jsme vlastně ponechat chtěli.
Nevím, vlastně ani to, který den bych změnila. Možná bych chtěla, kdyby to doopravdy šlo, nějaký ten špatný den nebo chvíli změnit. Možná bych chtěla uvěřit v to, že život není tak hrozný....jenže stále je tam to ale. Od začátku zjišťuji, že všechno zlé, je jen velká životní zkouška, a je jenom na nás jestli jí dokážeme překonat....

Další články


Kam dál