Radosti.

28. listopadu 2016 v 16:39 | El
○ Písničky a melodie
○ Čerstvý vzduch, který vstupuje do pokoje
○ Med zalitý horkým čajem
○ Svazky moudrostí plné
○ Se smíchem, či jen neznámým úsměvem
○ A slovy, díky kterým se promění celá noc i den.
 

Deník(y)

27. listopadu 2016 v 12:06 | El
Měla jsem otázku, jaký mám názor na deníčky.
A tak bych ráda napsala, že občas se potřebujeme vypsat. Popsat své pocity někomu, kdo bude tiše poslouchat.
Papír je na to skvělý, je to jako přítel, který nepotřebuje mluvit, stačí mu jen naslouchat. Nemusí nic chápat, jen poslechem pochopí.
Myslím, že není náhoda, proč tolik lidí píše své problémy, zážitky či pocity do deníků.
Lidé občas mluví víc, než poslouchají.
Někdy se ptají, mluví o minulosti, o budoucnosti a někdy jen proto, aby zaplnili ticho.
Často mluví kvůli emočnímu jedu, který si navzájem předávají.
A to je také mnohokrát důvodem, proč se myšlenky lidí mění v popsané listy.
Myslím, že je skvělé své pocity svěřit někomu, kdo nebude víc, než jen tiše chápat.

Žena svého osudu.

30. září 2015 v 16:34 | El |  Koutek psacího snílka, básničky
Jsem žena svého osudu a kapitánka své duše
nekonečná hořkost medu
cítím horký plamen ledu
plachtím mezi vlnami a natahuji kuše.
Jsem žena svého osudu a kapitánka své duše
nic není tak složité
vše bylo již zažité
jak jen říci to jednoduše.
 


Podzimní nejistota

7. listopadu 2014 v 9:24 | El |  Povídky do soutěží
Otočila jsem hlavu za posledním listopadovým listem, který snad ani nepřipomínal list. Byl něco jako poslední vzpomínka z celého podzimu. Začátek a konec, konec a začátek. Všechno mi to připomnělo dopodrobna. Možná, že ne úplně dopodrobna, na něco jsem si ani sama nevzpomněla a snad to bylo i dobře.
Náhlý, prudký vítr mi rozházel vlasy na všechny strany a po zádech mi projel mráz. Otočila jsem se zpátky k zahradnímu domku. tak jako na konci prázdnin. Pomalu se mi zase začaly vzpomínky vracet. Bylo hezké vzpomínat na něho milého s úsměvem a knedlíkem v krku.
Začíná mi být zima a ani ruce v kapsách mi nepomáhají se zahřát. Vítr cloumá větvemi nad dřevěným domkem. Na kapucu bundy se mi vybarvuje oranžový list.Přivírám oči a pomalu našlapuji po suchých, šustících barvách.
Pomalu cítím jak se mi zrychluje dech. Oči se mi rozšiřují. Mám snad halucinace? Jo, určitě to byla jen nějaká vidina....
Uklidňuji se a oddechuji se zavřenými víčky.Nedívej se tam. Ze zamlženého okna zahradního domku se jeví postava v černém hábitu. Tajemná tvář vzbuzuje v očích dívky rozruch. No tak, je to jen iluze, jen obyčejný klam. Nic tam není.
Pomalu se od domku se zahradním náčiním vzdaluji. Slyším znovu křupající listí a s vystrašeným výrazem odtrhávám oči od pohledu černého muže z okna.
Otáčím se a běžím oranžovým sadem po zahradní cestě, bolavé nohy mě však brzdí.
Slyším výkřik.

Další články


Kam dál