Září 2013

Jak to všechno začalo....

29. září 2013 v 18:49 | El |  Ostatní články
Když jsem s tímto blogem začínala,uvažovala jsem- na jaké téma ho udělat? Moje známá ho měla například na téma "deníček" moc se mi sice líbil ale já na takové téma moc psát neumím asi nebo možná právě proto jsem si řekla:každý člověk má rád něco jiného,tak proč si nevzít příklad z blogu a každý týden mít na nějaké jiné téma? U tohoto návrhu jsem zůstala a budu pokračovat...Jak už jsem zmiňovala blog budu měnit ale napadlo mě také,že bych to mohla měnit podle toho téma-takže vždycky když to bude na nějaké téma bude k tomu i blog vypadat jak to bude dál na to si počkejte v dalším článku: Bezva čtení přeje El!

Příběh z kterého mrazí ale bere poučení

12. září 2013 v 15:57 | El |  Povídky do soutěží
Procházela jsem ulicemi města a jedniné co jsem cítila,byly studené kapičky stekající mi po tváři. Byly ledové jako sněhové vločky,možná,že to i ty sněhové vločky byly ale já jsem byla tam ubrečená,že jsem ani neviděla rozdíl. Nemůžu se s tím pořád vypořádat... pořád jsem si přeříkávala v myšlenkách a pomalu jsem cítila jak mi blednou tváře. Šla jsem jen ztěží a pořád jsem sebou kymácela. Zapotácela jsem se. Naštěstí jsem se chytla nějakého člověka. Mžourala jsem. Trochu jsem si promnula oči ale stále jsem viděla rozmazaně. Člověk sotva rozpoznatelný mi pomohl na nohy.které už jsem skoro necítila. Poslouchala jsem sebe samu jak dýchám. Dýchala jsem pomalu, skoro jsem ani nedýchala. Ledový vítr zimních večerů mi pročechrával vlasy. Ta osoba, mě pevně držela. Konečně jsem jí viděla do obličeje. Vypadala trochu jako nádherná víla v bílém plášti který měla na sobě, dlouhé černé vlasy jí sahaly až po pás... připadala mi jako z jedné jisté knížky,kterou jsem četla jako malá holka. Ta postava, byla mi nějakým způsobem blízká, jen jsem stále nevěděla proč. jemný a přesto kouzelný vánek mi pohladil vlasy-byla to právě ona kdo mě pohladil. každý milimetr její ruky jsem si vychutnávala,její pohlazení mi dávalo sílu,energii takové povzbuzení. Natáhla jsem ruku. Nebyla duch! Podala mi jí také a já jsem si najednou připadala jako bych měla síli a energie na rozdávání. Běžela jsem za ní jako bych byla její pes. Nechtěla jsem běžet ale ani stát. Nějaká vnitřní síla mě popuzovala ať běžím dál za ní. Ohlédla jsem se kolem sebe: kolem mě byly krásně rozkvetlé stromy,ptáci, děti se houpali na houpačkách, lidé si vesele prozpěvovali a vůbec ten svět do kterého jsem přišla byl veselý... najednou se však všechno rozplynulo, ptáci také zmizeli! Kolem bylo černo a pusto,nikdo se nesmál,všichní jen brečeli a naříkali, děti měli červené hlavičky a kolem nich lítalo plno slz. Bylo mi toho světa líto chtěla jsem za těmi dětmi jít a utišit je ale postava která mě vedla mě nepustila, ukázala prstem na druhou stranu kde byl východ z této Země. Podívala jsem se znovu na ty uplakané chudáky. Bylo mi jich líto,strašně líto. Postava se na mě otočila a utřela mi slzu která se mi znovu udělala po tváři. Místo slova mě pobídla jít. Šla jsem. Postava mě znovu naplnila sílou-pohladila mne. chtěla jsem jí poděkovat a oplatit jí pohlazení, ona však zakroutila hlavou a rozplinula se. Otevřela jsem oči. Postava s černími vlasy a bílím pláštěm tam už však nestála. Byl to jen sen-krásný sen o postavě z knížky kterou jsem jako malá milovala. Dodneška jí moc děkuju za to,co všechno pro mě udělala. byl to jen sen ale já si z toho snu uvědomila jednu věc:spoustu dětí a lidí jsou neštastní, někdy z pitomosti jindy z něčeho vážného ale jedno je jisté- i já jsem se smířila s tím,že jsem od té doby na vozíku a postava která mi dodala sílu pro mě bude vždycky tou nejlepší nadějí... Děkuji moc mé super kámošce které se tento příběh stal,že se nebála a dál bojovala...