Únor 2014

Bílá noc

27. února 2014 v 12:23 | El |  Povídky a příběhy
Poslední tramvaj z města si to odcinkala i s řidičem pryč, a mě nezbývalo, než zatáhnout závěsy a s lítostí zaklapnout rozečtenou knížku. Ze stolečku jsem sebrala zničenou záložku a vrátila jí do stránek.
Zívla jsem a přitom dala oči v sloup. Bylo něco málo po desáté. Chtělo se mi spát jako malému frackovi. Asi jsem byla přetažená, protože moc dlouho netrvalo a já se zřítila do spánku.
Ležela jsem jako mrtvola a rytmicky oddychovala.
Zvon na kostelních věžích odbimbal jedenáctou hodinu, když se místností prohnalo pár plamínků. Rozšiřovali se a dál se hnaly podél okna. Nic netušící, jsem se otočila směrem k oknu, kde se plamínky otočili ke mě.
Ucítila jsem horkost. Najednou se mi víčka otevřely. Nasucho jsem polkla a vytřeštila oči. Srdce se mi rozbušilo a v mé fantazii se odehrávaly strašné věci. Ne to nemůže být pravda!
"Hoří!!!!! Hoří!!" volala jsem, ale marně. V plamenech jsem viděla sebe samu, jak se snažím dostat z prokleté místnosti ven "Pomóc!!!" stále víc, a víc křičím
"Hoří!!" můj hlas se ale vzdaluje a stává se z něho ozvěna
"Co blbneš, ségra?!" slyším ironický hlas bráchy
Rozkoukávám se. Nevěřím vlastním očím! Jsem v pokoji a vedle mě stojí brácha s ustaranou mamkou, která se každou vteřinu ptá co se děje.
"To byl asi sen…." zmateně se dívám po pokoji, a stále přemýšlím, co všechno lidská fantazie dokáže…

Psaní postaru

27. února 2014 v 8:00 | El
Měla jsem vplánu se dneska rozepsat,protože většinu včerejší noci jsem vymýšlela příběhy. Postel je vlastně nejlepší věc na vymýšlení příběhu-ale spoň podle mě.
Jsem nemocná a i když se to zdá být divné, nemohla jsem spát. Možná,že to bylo tím většným přemýšlením, nevím...
Nadruhou stranu mě štve, že si z těch příběhů nic moc nepamatuju...Asi je to zákon schválnosti nebo co.
Spisovatelé to mají tak. Když je něco zajímavého napadne, zasednou za stůl, nebo počítač a těší se třeba celou noc ze psaní. U mě by tohle ale asi nešlo. Nejsem takový tip, který se hned hrne k věci. Musím si ten příběh pořádně rozmyslet, a popřípadě ještě zpracovat. Proto když se vrhám na něco delšího, ponejprv si to zapíšu ručně. Pak si to upravím na počítači a teprve tak může být příběh hotový...
Velkým překvapením a novým začátkem pro mě byl starý psací stroj, který jsem vyštrachala u babičky ve skříni. Když jsem zrovna neměla po ruce počítač, docela se hodil, a vůbec nevadilo,že byl straý :-)
Jak jste na tom se psaním vy?

Sen v hlubinách romance

13. února 2014 v 15:10 | El |  Povídky a příběhy
Zima už se konečně chýlila ke svému konci, a já si blaženě povzdychla. Jaké by to asi bylo, jít někam na Valentýna? Líbezně se procházet ulicemi města,a za ruku držet milého kluka;a náramě probouzet se po takovém dni jako nový člověk. Musí to být nádhera. Znovu povzdychávám, a s menším nadšením se ukládám do postele. Stále však přemýšlím. Je to jediné místo, kde se člověk může uklidnit, a dál dumat nad představami.
Procházím se v nádherném sadě, a i když je stále chladno, užívám si vysněný pocit Jara. Nechávám se dál nést myšlenkami, a kráčím loukou, jako princezna. Cítím vůňi vyprané peřiny, ale přesto mi to nahrazuje úžasné navodění květin.
Slunce se s velkou námahou, snaží zapadnout. Jedna, dvě, tři... mžourám očima. Vzduch se začíná chladit. Zapínám si rozevlátou mikinu. Ten krásný pocit, cítím ho, stále! Jsem jako ve snu. Nedokážu se soustředit, a své nohy bobízím aby, zrychlily. Najednou, jakoby na mě sáhla teplá ruka. Nemílila jsem se. Krásné modré oči, a velké panenky. Vlasy tmavé, lemované krásným úsměvem...
Sedám si na lavičku. Vedle přisedává ten úžasný kluk. Nechávám se vábit jeho slovy, a blížím se k němu stále rychleji a rychleji. Zavírám oči. Znovu je otvírám, aby jsem se na ten obličej zadívala. Ocitám se však místo vedle něco v mém pokoji.
Byl to sen, opravdu jen sen... znovu se mi zastesklo. Sny mizí tak rychle, ale můžou se vyplnit....

Stále stejná...

12. února 2014 v 12:25 | El |  Povídky do soutěží
Vcházím do pokoje po mé prababičce, a s čestností šlapu po podlaze. Trámy vržou a prohýbají se. Mě to ale nevadí. Sedám na postel, a vdechuju starou vůni místnosti. Lehám si a zavírám oči. Přejíždím po prostěradle, které už je přeci jenom děravé. Užívám si ten pocit klidu, který mi připadá jako z jiného světa. Nedá mi to, a otvírám staré vrzavé dveře, do místnosti, v které jsem ještě nebyla. Našlapuji stejně lehce, jako bych měla na nohách piškoty. Prudce polykám. Co je to? Myslím si v duchu a přitom si poupravuji své huňaté culíky. Vtlačuji dveře to vnitřku místnosti, a koukám, jaký to poklad jsem našla!? Znovu se snažím zaprášenou knihu vyprostit. Oprašuji smetí a prach. S otevřenou pusou tu těžkou bichli otvírám. Nalézám zde plno fotek a popisků, které uvádějí rok a datum. Jsem napjatá jako struna a nedokážu myslet na nic jiného, než na to pomyslné album fotek.
"Vypadá to, jako staré album po prababičce" opatrně projíždím všechny listy odshora až dolů. Zdá se mi to?!
Odstupuji od knihy a palečkem a ukazováčkem, se snažím štípnout do loktu "Au!" zahlazuji si kůži, aby tolik nebolela
"Tak se mi to nezdá…" sroluji rty "tohle je vážně moje prababička!" podle datumu ji mohlo být dvacet.
Uvažuji. Je mi docela podobná. Zarazila jsem se. A teď....vypadá jinak. Jen ty krásné usměvavé oči jí zůstali.
Beru knihu ze strašidelné a dlouhé místnosti pryč. Stále prolézám listy a s velkou úctou poslední stránku zaklapuji. Přijde mi to jako v nějakém filmu...dobrodružném...
Babička se opravdu změnila. Přišlo stáří, které lidi (ne)mění. Ani ne tak moc v ty nervní, ale trochu i v ty pěkné a milé stařečky...čeká nás to asi všechny, ale jedno je jisté- stáří tu bylo, je a bude vždycky!