Březen 2014

Finále

30. března 2014 v 16:25 | El
Dostala jsem se v klubu písálků do finále soutěže s básní a jsem moc ráda, prosím vás tedy, hlasujte pod článkem v klubu písálků pro číslo 4, budu moc vděčná! Pěkný den přeje El

My immortal

27. března 2014 v 15:19 | El |  Povídky a příběhy
S peřinou v ruce a hnídzě na hlavě, se pomalu probouzím do jarního dne.
S pohledem ospalým, se to pomalu táhnu k oknu. Rozdělávám zatažené rolety, a závesům pomáhám s odstrčením do kouta.
Rozhlížím se z okna a pozoruji počasí. Oblaka jsou zatáhnutá, ani kousek slunce není k vidění, a k tomu se na zem spouštějí kapičky deště. Otírám si oči a znovu se koukám na zamlžené okno. Kapky deště stékají po kluzkém skle jako slzy po tváři.
Dívám se z okna, dodaleka. Stýle pršet nepřestává. Nechce se mi od okna odcházet, chci tam stát-hodiny, dvě,tři....
Náhle se mi obě oči vzdalují od okna k zemi. Po tváři stéká slza. Vlhká a třpytivá slza. Upadám do světa myšlenek...
V hlavě mi znějí tóny a hlasy...My immortal.......
Kapky deště, vidím jako hebká peří. V hlavě mi duní hlasy....konečně se probouzím. Odhazuji peřinu a dívám se z okna dolů- všechno je zase v normálu....My immortal ....

Angličtina-základ?

26. března 2014 v 13:53 | El |  Zajímavosti
Tuhle se mě někdo ptal, jakou zemi bych dala jako "hlavní".
Samozřejmě mě napadly mé oblíbené země a už už jsem měla jasno, když v tom jsem se zarazila. Vůbec mě celá otázka zarazila a nakonec jsem jenom se zamyšleným pohledem prohlásila, že nevím. Vrstevník měl však jasno " To já bych veděla" začala, "já bych dala za hlavní stát Anglii nebo USA"
To mě ještě víc trklo, abych se tímto tématem zabývala dál.
Courala jsem se pomalu městem domů a párkrát kopla do kamene, který se mi postavil do cesty. Dál jsem dumla nad tím, proč je ta angličtina-a vůbec země anglicky mluvící tak oblíbená...Je to jenom kvůli té angličtině nebo mají opravdu nějaké kouzlo "bohatství"?
Přešla jsem poslední bíle pruhovanou silnici a protože se oteplilo, rozepla bundu.
Popravdě i já jsem si v duchu snažila vzpomenout na nová slovíčka ze školy. Angličtina je prostě jazyk, se kterým se domluvíte hodně.
Angličtina se v dnešní době objevuje takřka všude. Je to oblíbený jazyk a používá se opravdu hodně. Mezi anglicky mluvící země patří např .Spojené království,Irsko,Spojené státy americké,Austrálie, Kanada,Jihoafrická republika atd. atd...:)Druhý den, jsem na tu otázku skoro zapoměla. Nikdo by mi jí ani nepřipoměl, kdyby jsem si nepustila televizi.
Samozřejmě, že se tam anglicky mluvilo. Ale co mě dožralo nejvíc, bylo to, že učili malá batolata anglicky.
Někdy mi připadá, že je angličtina prakticky všude. Je to dobře, nebo naopak špatně? Názor mě zajímá :)

Jarní báseň

21. března 2014 v 12:46 | El |  Koutek psacího snílka, básničky
Na nebi si mraky plují, uloudaně, pomalu
V trávě se květiny pují ale stále pomálu
Na potůček u lesa, slunce paprskama padá
snaha, že vykoukne celé, je pořád tak malá
Z udolí se mlha trhá, spěchá dodaleka
Pod udolím hučí tiše, průhledná to řeka
Zima ustupuje v dáli
Tichounce se od nás valí
Tichnouce, však jistě
Volá na nás hrubým hlasem
"Nashledanou zase příště!"

Vlčí nora

19. března 2014 v 12:51 | El |  Povídky a příběhy
Na úpatí vysoké skály, se ohýbají tmavé stíny vlčích postav. Měsíc jim ozařuje tlamy a vlci mu vyjí na pozdrav. Hluboké hlasy vlčího vytí, se valí k lesu a všem dokazují, že nastala půlnoc. Vlci se tak posledním hlasem vzdalují od prudké skály, a choulí se líným krokem ke své noře.
Na konci černého a pustého lesa, který jest obklopen vlčími hlasy, jsou bystře vidět městská světla pouličních lamp a hlasy nočních tramvají.
Z panelákových oken, mizí všechno světlo. Na zemi začíná noc.
Dospělé hlasy v peřinách, a dětské oddechy zachumlané do nejjemnějšího peří.
Na dálnici od města hučí mnoho aut a vytvářejí světelnou nádheru v tmavé obloze. Světlo, které namnožilo Slunce, se odráží v útrobách Měsíce. Kolem bílé luny, vycházejí žluté jiskry. Párkrát se jedna ozve, a zamává lidem dolů, na Zem.
Měsíc dopadá na pustou Zemi a zabliká, společně s hvězdami na posledního zapomenutého vlka na konci skupiny. Ještě ten se naposledy otočí, sedne na zadní a se svojí skupinkou, zavyje svým hlubokým hlasem, který se ještě dlouho u skály nad městem ozývá…

Sluneční mámení

14. března 2014 v 19:00 | El |  Povídky a příběhy
Na modré obloze se objevil první, jarní, sluneční paprsek který se snažil dosáhnout na fialově zbarvenný krokus.
Kolem něho se mihotalo mnoho barevných malých kuliček. Vzduchem voněly všemocné jarní vůňě, co připomínaly snad všechny možné květinové parfémy dohromady. Kousek od louky hučí voda, jako malý hučící vodopád.
Ve vodě se zrcadlí rákosí a žhavé Slunce, které žhne jako nikdy.
Průhledné kapky vody v potoce, jsou lemovány keříky a stromky, jejíž větve se prohíbají pod přilétajícími a odlétajícími ptáky, kteří se snaží celý ten nádherný den orchestrovat. Otvírají své malé zobáčky a chvilku neposedí. Když už jednou posedí, přeberou svá jemná a chvilkou i barevná brka.
Ze svých domovů vylézají i brouci. Někteří se snaží vylepšit svá obydlí a jiní se chtějí jen podívat po krátké zimě, jak to venku vypadá.
Nad smrkovým lesem, zakrákala vrána, a dosedla na nejvyšší smrkový porost. Z druhé strany, se ozval podobný hlas velkého, černého ptáka. Vrána se nenechala dlouho přemlouvat a stejným, chraplavým hlasem napodobila.
"KrááKrááá!" nad lesem se ozývaly hlasy vran, které kroužily stále spolu-snad až za obzor.
Na nebi se znovu zatřepotalo Slunce. Pohltilo snad celou šířku nebe. Slunce zakryly šedé mraky.V údolí nastalo ticho.

Šestý smysl

13. března 2014 v 12:11 | El |  Povídky do soutěží
Na rušné ulici, u starého semaforu, poslušně čekal zlatý retrívr. Nenechal se zmást mladými lidmi, kteří lítali přes silnici ať už se objevila na semaforu zelená, nebo červená...
Vedle poslušného pejska stál muž s černými brýlemi. Byl nevidomý, a sám z toho nešťastný...Byl nešťastný, že nemůže vidět okolní krajinu. Byl na pokraji velkého smutku. Nejenže neviděl, ale ani jeho sluch mu nesloužil.
Konečně na velkém sloupu blikla zelená. Pes sebou trhnul, a ohnal se za páníčkem.
Nevidomý vyndal z velkého kabátu hůl, a vykročil vpřed. Nebylo mu moc do smíchu. Šel přes bílé pruhy, ve velkých botách a přitom si napomáhal bílou holí.
"Kam koukáš dědku?!" pokřiky neslyšícímu byly zbytečné. Je to až obdivuhodné, že dokáže člověk žít, bez očí a špatného sluchu. Ohlušující ticho...

Still alive

11. března 2014 v 16:26 | El |  Povídky a příběhy
V prvním jarním dešti, se to trmácím bez deštníku domů. Nanadavám si kapucu a společně s mojí taškou plnou učení a klíčema co se v tašce schovávají, přemýšlím nad všemi starostmi. Umravuju si vlasy pod kapucou, a cítím vůňi deště, kterou provází marně vylezající sluníčko. Vypadá to, jakoby mraky nechtěli plápolající, žlutou kouli pustit dál.
sahám pro ty zahrabané klíče do tašky, a snažím se přitom tašku držet, aby se ji nezachtělo ulehnout na zem...
Konečně se dostávám pro očekávané klíče, a pomalu odemykám dveře
"Jsem doma!"
Křičím na celou místnost. Z obýváku jsou slyšet televizní šoty.Zavírám za sebou dveře a sedám k pracovnímu stolku. Posouvám židli a přitom vyndavám z báglu domácí úkoly.
S povzdechem se vrhám na dnešní úlohy. Mám chvilkami sklony vypsat pero. Píšu, přesto se nemůžu soustředit. Odehrávají se ve mě vzpomínky a divné události, a pak to přeci jenom nevydržím a celá skymácená sebou švihám na postel. Někdy je přece lepší, se na všechno vykašlat-na starosti,nervozitu a v některých situacích i na věci, které by se "kašlat" neměly...
Život je někdy krutý, ale jindy i pěkný. Přináší sebou určité události, kdy je na nás, jak je vezmeme.

Dream...

4. března 2014 v 15:47 | El |  Povídky do soutěží
Mraky jdou rychle a na obloze není vidět ani kousek světla. Stmívá se, a mě nezbývá nic jiného, než zaklapnout knížku a s trochou námahy se z posledních sil natáhnout na postel. Všude je ticho. Pár aut se mihne ulicí a světla z pouličních lamp, mi dělají jediné osvětlení, které je ještě dobře vidět. Přemýšlím nad několika věcmi. Stále se převaluji a přitahuji peřinu.
'Co se mi asi bude zdát?' myslím si stále v duchu. 'bude to to samé jako včera? Ne, to ne...sny se přece nezdají pořád. Ale nikdy se nedá určit co se vám bude zdát' koutky úst mi cukají, jako bych přeci jenom mluvila. Ale nemluvím. Nic necítím ani neslyším. Jsem jako bez duše. Jediné co mi napovídá, že žiji, je pravidelné oddachování.
Nechala jsem se pohltit stínem noci a teď jen čekám co se bude dít.
Vstupuji do velké místnosti a kolem mne hraje hudba. Vzcházím do vzduchoprázda a chodím, jakobych se nad zemí vznášela. Hlava se mi kýve ze strany na hlavu, jako by mi nabýzeli něco, co nechci. Ohlížím se kolem sebe a dívám se na svoje tělo. Omotaný bílý plášť kolem sebe, kolem krku stejně barevnou roužku a nohy nahé. Ruce stále stejné. Počkat!
Co se to semnou děje?! Na rukách se mi stupňují bělounká, hebká peří. Mění se ve velikánská pérka, která až na rukách bolí. Najednou se vznáším. Mnohem víc než před tím. Stoupám výš a výš. Nademnou nic není. Stále stejná hudba a místnost. Všechno co bylo bíle se sekundou co sekundou mění. Není to ani milisekunda a naráz se všechno mění v čerý dým. Hudba, která mi připadala pěkná a uklidňující se mění ve vážnou.
Potím se. Pořád se obracíma škubu sebou jakoby mě na nože brali. Krve by se ve mne nedořezal. Celá jsem ztuhla.
Asi jsem mluvila ze spaní, protože ke mne přišla osoba podavajíc mi prášek se ke mě schoulila. Cítila jsem teplo a vůňi maminky. Dýchala jsem jako po bitvě a celá říčná jsem polkla snad tu nejtěžší a největší slzu na světě.
"Máš teplotu" řekl maminčin hlásek a já se snažila co nejvíce kývnout. To byla ta nejhorší noc...
...ale co když se to vrátí?

Nová klikačka

3. března 2014 v 18:56 | El |  Animace
Dostal se mi pod ruce pěkný blog http://monika-graphic.blog.cz/ na kterém jsem si od majitelky -monika- nechala udělat pěknou klikačku. Mě osobně se moc líbí, a majitelce děkuji :) Bude sice ještě chvilku trvat než dopiluji správné místečko na ikonu, ale snad si to svoje místo najde....
Budu moc ráda, když si jí vložíte na svůj blog, a tím pádem můžete kopírovat moje texty.
Hezký den a zábavu, přeje El!