Podzimní nejistota

7. listopadu 2014 v 9:24 | El |  Povídky do soutěží
Otočila jsem hlavu za posledním listopadovým listem, který snad ani nepřipomínal list. Byl něco jako poslední vzpomínka z celého podzimu. Začátek a konec, konec a začátek. Všechno mi to připomnělo dopodrobna. Možná, že ne úplně dopodrobna, na něco jsem si ani sama nevzpomněla a snad to bylo i dobře.
Náhlý, prudký vítr mi rozházel vlasy na všechny strany a po zádech mi projel mráz. Otočila jsem se zpátky k zahradnímu domku. tak jako na konci prázdnin. Pomalu se mi zase začaly vzpomínky vracet. Bylo hezké vzpomínat na něho milého s úsměvem a knedlíkem v krku.
Začíná mi být zima a ani ruce v kapsách mi nepomáhají se zahřát. Vítr cloumá větvemi nad dřevěným domkem. Na kapucu bundy se mi vybarvuje oranžový list.Přivírám oči a pomalu našlapuji po suchých, šustících barvách.
Pomalu cítím jak se mi zrychluje dech. Oči se mi rozšiřují. Mám snad halucinace? Jo, určitě to byla jen nějaká vidina....
Uklidňuji se a oddechuji se zavřenými víčky.Nedívej se tam. Ze zamlženého okna zahradního domku se jeví postava v černém hábitu. Tajemná tvář vzbuzuje v očích dívky rozruch. No tak, je to jen iluze, jen obyčejný klam. Nic tam není.
Pomalu se od domku se zahradním náčiním vzdaluji. Slyším znovu křupající listí a s vystrašeným výrazem odtrhávám oči od pohledu černého muže z okna.
Otáčím se a běžím oranžovým sadem po zahradní cestě, bolavé nohy mě však brzdí.
Slyším výkřik.


Neotáčej se! No tak! vnitřní hlas mi zní v uších více než křik zamnou. Bojím se. Tluk srdce je slyšitelný snad ve všech lidských uších....
Běžím noha za nohou. Šlapu po hlíně a zakopávám o kameny. Vlasy mi vlají a v kapkách na tváři se mi zrcadlí skoro hororové stromy.
Konečně otevírám dveře předsíně. Všechno ze mě padá,. Potřebuji se uklidnit. Pořád slyším ten křik, šustění listů pod zběsilým během a vidím tu hrozivou a temnou tvář.
"Co se děje?"
Ustaraná, vrásčitá tvář mě objímá a já cítím teplo bezpečí. Za sklem vilky se však znovu objevuje obličej.
"Tam někdo stojí"
Klepe se mi hlas a oči se znovu rozšiřují. Postava však zase mizí.
"Nikdo tam není,"
Ujišťují mě líbezné oči zpod svráštělého čela.
"Je! Já to vím!"
V bačkorách a svetru vybíhám ven. Musím to najít.Musím dama sobě dokázat, že je to skutečnost. Musím zjistit kdo to je, ať mi udělá cokoli.
Běžím vedle stromů. Je mlhavo a proto vidím jen pár stromů poblíž mě. Znovu se mi v očích ukazuje dřevěný domek. Ten, v jehož okně jsem viděla tvář. Najednou mám velké odhodlání. Jako by ze mě všechen strach spadl.
Zaostřuji okem ke sklu. Nic nevidím. Otáčím se a v tom tuhnu. Stojí tam znovu ta temná postava s obličejem, tentokrát bez výrazu. Nenalézám slova.
"Kdo jsi?"
Odpověď nepřichází. Zatnu zuby a pomalu natahuji ruku. Jsi skutečný? Vidím to....a ty výkřiky.....co to tedy je?
Už cítím, jak se mi ruka přibližuje k jeho ruce. Když tu, všechno se rozplyne.

Mžourám očima. Kde je ta postava s děsivou tváří? Kde jsou ty stromy? Rozhlížím se a zjišťuji, že ležím ve své posteli. Chvíli jen nechápavě koukám na hodinky. To jsem vážně tak dlouho spala? Prohrnu si vlasy a vylézám z teplých peřin. Nazouvám bačkory a šoupám se k dveřím domku, do kterých jsem tak vystrašeně běžela. Zahrada je pořád stejná. Vítr cloumá větvemi a vytváří tak zvláštní zvuky. Bere s sebou i spadané listí, co ještě nikdo neshrabal.....
Opatrně vcházím do dřevěného skladiště na nářadí. Nikdo tu není. Asi byl to jen sen. Další z mých divných snů....těch děsivých snů....další ze snů, které se jeví jako skutečné.
Vycházím ven a beru do ruky pár zbarvených listů ze země. Zavírám oči a říkám si, jaké by to bylo, kdyby to byla skutečnost. Zase jen přemýšlím.
Zatím, co dívka s usmívajícím se obličejem a zavřenými víčky klečí nad studenou zemí, z okenního rámu se culí postava v černém kabátě se světlími víčky a vlasy černějšími než tma.
Byl to sen nebo skutečnost?
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 MarijaKes MarijaKes | Web | 7. listopadu 2014 v 10:27 | Reagovat

Napínavé čtení. Myslela jsem si, že se probudíš, ale konečný závěr je zajímavý. Vlastně nic nemá nákdy svůj konec....

2 Otavínka Otavínka | Web | 7. listopadu 2014 v 10:44 | Reagovat

Snové povídky jsou něco mezi realitou a snem, ale člověk nikdy neví, k čemu se přiklonit. Ty strašidelné sny mívám taky často, ale pokud si je hned po probuzení nezapíšu, tak za dvě hodiny mám jen útržky. Přeji pěkný den, i když u nás od rána prší. Třeba bude hezky alespoň uvnitř.

3 Hannah Hannah | E-mail | Web | 7. listopadu 2014 v 18:29 | Reagovat

jééé to je kráááásné :-) :-) ale musím říci, že jsem si myslela, že je to sen :-) Ale je to opravdu krásně napsané :-)

4 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 7. listopadu 2014 v 22:17 | Reagovat

Pěkně napínavé, jsem se bála, parádně napsané.

5 stuprum stuprum | Web | 16. listopadu 2014 v 21:29 | Reagovat

Vlásky černými jako tma. :)

6 Saru-infinity Saru-infinity | 27. listopadu 2014 v 11:44 | Reagovat

Hezký a pěkně napínavý :D

7 Baalberith Baalberith | Web | 5. prosince 2014 v 8:38 | Reagovat

Páni, úžasně napsané :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama