Povídky a příběhy

Zpečetěná bolest

26. srpna 2014 v 12:49 | El
Když utichl den, vzpjala se a sebrala všechnu sílu, kterou v sobě jen málokdy našla. Nenávistně se podívala na svou pěst a pevně do ní zaryla nehty. Krev se jí po celém těle rozproudila a srdce rozbušilo. Nic nevnímala. Jen bolest hlavy a bodající rány do silně bušícího srdce. Letmě se podívala kolem. Oči se mihotali jako pomyslný oheň okolo její postavy. Vzpomínky, které ze souboje měla už nechtěla opakovat. Avšak stále se jí připomínali hlasy z toho šíleného večera....Strach, blesk, temnota....všechno jí to ta místnost připomínala. Znovu zaťala pěsti, které měla tentokrát u těla. Silně přivřela panenky. Cítila, jak jí na tváři naskakují slzy. Nechtěla je tam. Proto si mokré kapky utírala a zároveň i imaginární pot, který se tvořil z tepla všeho ohně.

Nechtěla tu dál být, nechtěla slyšet, vidět, vnímat.....Hlava jí jiskřila jako oheň. Chtěla jen utéct ze zmatků, ze zlých vzpomínek večera. Znovu.....bodání do srdce, výstřel....bolest. Neustála to.... Upadla a halva jí vytřeštila jako průtrž mraků. "Ztratit,ztratit,ztratit....." z hlavy jí začala téci krev. Její hlas se stával ztěžklým, unaveným...

Stále tam stojí, oči zavřené....nepoznává se. Jen stojí a v odlesku brýlí před sebou vidí svoji vysílenou tvář. Nemůže již dál. Oči má plné slz a ohně, který ještě stále vidí před sebou.
"Ztratit,ztratit,ztratit...." zvratná radost z výhry.....
Jistota, která ještě před chvílí ovládala její tělo se rozplynula. Jako hejno vlašťovek, co se po výstřelu rozletí po nebi. Ano....jako po výstřelu. Po silném ohlušujícím výstřelu, jenž se ozývá ještě hodně daleko v dálce. Vzdala to.
Zpečetila tak svou zvratnou výhru, svoji těžkou bolest.

herself for while...

18. června 2014 v 13:19 | El
Mé pocity se mění chvíli co chvíli...jednou si připomínám minulost, podruhé se však zamýšlím co bude dál...chci zapomenout a přitom se mi chce hrozně najít způsob na nějakou vzpomínku, která tu budu pořád...mlčím, držím si pěst.
Svou náladou si připadám jako lazar. Ne, nemám chuť se litovat, život je tak krásný a já tady jen sedím a přemítám.
Chce se mi brečet, knedlík v krku, pot a zamlžené oči; co blbnu? to přece' nejsem já, je to někdo jiný...
Mé oči míří vzhůru. Vysílená tvář se po celém dnu snaží vzpamatovat.

Do pokoje vstupuje postava

"Berry?"
"Mami?" z mých očí vystupují všechny mé pocity. Snažím se otřít všechny slzy studenými prsty, přitom si upravuju vlasy.
"Vím, že jsi brečela" ujištěně mi odendává ruce z morkých tváří a já zjišťuji, že skrývat je zbytečné. Hrábne do hluboké kapsy černých kalhot a utírá mi slané kapky kapesníkem.
"Co se děje?" otázka jako by mi blesk uhodil do hlavy, šíp udeřil do srdce a já padala k zemi....
Vzlykám a mačkám úplně mokrý, papírový kapesník z maminčiných tepláků. Můj pohled upřeně zírá na psací stůl, vcelku oprýskaný a ne nijak pěkný. Teplé maminčiny ruce mě objímají. Připadám si jako malá, přesto hezky. Po pár chvílích nebrečím a popadám odvahu. Nadechuju se a v maminčině objetí pošeptám do ucha
"Bojím se"

Město ve dvou vteřinách

8. dubna 2014 v 15:43 | El
Na husté silnici si to drnčí hlučná auta sem a tam, a já sama s velkým udivením,že jsem to přešla směřuji ke škole.
Květnový vítr mi pročechrává vlasy, jako když čerstvý heřmánek roste a jeho květy mě hladí po hlavě a hřejí na duši...
Průchod ač velice chladný, je mou další etapou kroků, které za sebou zanechávám cestou do osmého divu světa, jinými slovy- do mučírny. V chladném průchodu, bylo na zdech spousta grafitů, plakátů a lístečků s nadpisem "prodám" nebo "koupím" bylo mi jasné, že jde o věci tohoto původu, ale vlastně mě ani moc nezajímaly. U jednoho s plakátů stála starší, tmavovlasá paní. Zřejmě jí musel nějaký z plakátů moc zaujmou (soudila jsem podle jejího výrazu, co jí stál po celou dobu čtení z barevného cancouru papíru).
Stále opojená jasnou oblohou s kouzelnými oblaky, připomínající péřeje s jejjemnějším peřím strkám svoje studené ruce do tepla. Předemnou se objevuje velká budova, do které se jednou za čas zatoulá nebo naopak uteče nějaké dítě.
Víte, ona škola bez dětí, to je asi jako větrný mlýn bez větru.
V parku před školou, si to kráčela na vysokých podpatkách a dlouhém, širokém kabátu panička s nosem směřujícím k nebi. Vypadala trochu jako panička z newyourské street. Táhla před sebou rozstomilou čivavu, na kterou po chvilce zavolala "Rubinko, stůj!" pes, který se podle paničky jmenoval Rubinka, se jen tak tak nestal obětí starého, červeného forda, za kterým seděla nezkušená řidička snědé pleti. Malá čivava se jako na povel zastavil a panička jí vzala do ruky "Tady nezůstaneme ani minutu" a hrdě si to zase odkráčela s nadávkami na nezkušenou řidičku.
Kolem mě, se navalila horda prvňáčků a málem mě strhla k zemi. Naštěstí jenom málem, protože jedna hrozně tlustá holčička si řekla, že za svými vrstevníky nepoběží, a to bylo moje štěstí.
Tím však moje dlouhá cesta do školy neskončila. Vytáhla jsem z tašky klíče a chystala se odemknout svoji skříňku.
Hlava mi škubá na opačnou stranu a mozek se mi přepíná na jiné myšlenky
"Jé, ahoj!"

My immortal

27. března 2014 v 15:19 | El
S peřinou v ruce a hnídzě na hlavě, se pomalu probouzím do jarního dne.
S pohledem ospalým, se to pomalu táhnu k oknu. Rozdělávám zatažené rolety, a závesům pomáhám s odstrčením do kouta.
Rozhlížím se z okna a pozoruji počasí. Oblaka jsou zatáhnutá, ani kousek slunce není k vidění, a k tomu se na zem spouštějí kapičky deště. Otírám si oči a znovu se koukám na zamlžené okno. Kapky deště stékají po kluzkém skle jako slzy po tváři.
Dívám se z okna, dodaleka. Stýle pršet nepřestává. Nechce se mi od okna odcházet, chci tam stát-hodiny, dvě,tři....
Náhle se mi obě oči vzdalují od okna k zemi. Po tváři stéká slza. Vlhká a třpytivá slza. Upadám do světa myšlenek...
V hlavě mi znějí tóny a hlasy...My immortal.......
Kapky deště, vidím jako hebká peří. V hlavě mi duní hlasy....konečně se probouzím. Odhazuji peřinu a dívám se z okna dolů- všechno je zase v normálu....My immortal ....

Vlčí nora

19. března 2014 v 12:51 | El
Na úpatí vysoké skály, se ohýbají tmavé stíny vlčích postav. Měsíc jim ozařuje tlamy a vlci mu vyjí na pozdrav. Hluboké hlasy vlčího vytí, se valí k lesu a všem dokazují, že nastala půlnoc. Vlci se tak posledním hlasem vzdalují od prudké skály, a choulí se líným krokem ke své noře.
Na konci černého a pustého lesa, který jest obklopen vlčími hlasy, jsou bystře vidět městská světla pouličních lamp a hlasy nočních tramvají.
Z panelákových oken, mizí všechno světlo. Na zemi začíná noc.
Dospělé hlasy v peřinách, a dětské oddechy zachumlané do nejjemnějšího peří.
Na dálnici od města hučí mnoho aut a vytvářejí světelnou nádheru v tmavé obloze. Světlo, které namnožilo Slunce, se odráží v útrobách Měsíce. Kolem bílé luny, vycházejí žluté jiskry. Párkrát se jedna ozve, a zamává lidem dolů, na Zem.
Měsíc dopadá na pustou Zemi a zabliká, společně s hvězdami na posledního zapomenutého vlka na konci skupiny. Ještě ten se naposledy otočí, sedne na zadní a se svojí skupinkou, zavyje svým hlubokým hlasem, který se ještě dlouho u skály nad městem ozývá…

Sluneční mámení

14. března 2014 v 19:00 | El
Na modré obloze se objevil první, jarní, sluneční paprsek který se snažil dosáhnout na fialově zbarvenný krokus.
Kolem něho se mihotalo mnoho barevných malých kuliček. Vzduchem voněly všemocné jarní vůňě, co připomínaly snad všechny možné květinové parfémy dohromady. Kousek od louky hučí voda, jako malý hučící vodopád.
Ve vodě se zrcadlí rákosí a žhavé Slunce, které žhne jako nikdy.
Průhledné kapky vody v potoce, jsou lemovány keříky a stromky, jejíž větve se prohíbají pod přilétajícími a odlétajícími ptáky, kteří se snaží celý ten nádherný den orchestrovat. Otvírají své malé zobáčky a chvilku neposedí. Když už jednou posedí, přeberou svá jemná a chvilkou i barevná brka.
Ze svých domovů vylézají i brouci. Někteří se snaží vylepšit svá obydlí a jiní se chtějí jen podívat po krátké zimě, jak to venku vypadá.
Nad smrkovým lesem, zakrákala vrána, a dosedla na nejvyšší smrkový porost. Z druhé strany, se ozval podobný hlas velkého, černého ptáka. Vrána se nenechala dlouho přemlouvat a stejným, chraplavým hlasem napodobila.
"KrááKrááá!" nad lesem se ozývaly hlasy vran, které kroužily stále spolu-snad až za obzor.
Na nebi se znovu zatřepotalo Slunce. Pohltilo snad celou šířku nebe. Slunce zakryly šedé mraky.V údolí nastalo ticho.

Still alive

11. března 2014 v 16:26 | El
V prvním jarním dešti, se to trmácím bez deštníku domů. Nanadavám si kapucu a společně s mojí taškou plnou učení a klíčema co se v tašce schovávají, přemýšlím nad všemi starostmi. Umravuju si vlasy pod kapucou, a cítím vůňi deště, kterou provází marně vylezající sluníčko. Vypadá to, jakoby mraky nechtěli plápolající, žlutou kouli pustit dál.
sahám pro ty zahrabané klíče do tašky, a snažím se přitom tašku držet, aby se ji nezachtělo ulehnout na zem...
Konečně se dostávám pro očekávané klíče, a pomalu odemykám dveře
"Jsem doma!"
Křičím na celou místnost. Z obýváku jsou slyšet televizní šoty.Zavírám za sebou dveře a sedám k pracovnímu stolku. Posouvám židli a přitom vyndavám z báglu domácí úkoly.
S povzdechem se vrhám na dnešní úlohy. Mám chvilkami sklony vypsat pero. Píšu, přesto se nemůžu soustředit. Odehrávají se ve mě vzpomínky a divné události, a pak to přeci jenom nevydržím a celá skymácená sebou švihám na postel. Někdy je přece lepší, se na všechno vykašlat-na starosti,nervozitu a v některých situacích i na věci, které by se "kašlat" neměly...
Život je někdy krutý, ale jindy i pěkný. Přináší sebou určité události, kdy je na nás, jak je vezmeme.

Bílá noc

27. února 2014 v 12:23 | El
Poslední tramvaj z města si to odcinkala i s řidičem pryč, a mě nezbývalo, než zatáhnout závěsy a s lítostí zaklapnout rozečtenou knížku. Ze stolečku jsem sebrala zničenou záložku a vrátila jí do stránek.
Zívla jsem a přitom dala oči v sloup. Bylo něco málo po desáté. Chtělo se mi spát jako malému frackovi. Asi jsem byla přetažená, protože moc dlouho netrvalo a já se zřítila do spánku.
Ležela jsem jako mrtvola a rytmicky oddychovala.
Zvon na kostelních věžích odbimbal jedenáctou hodinu, když se místností prohnalo pár plamínků. Rozšiřovali se a dál se hnaly podél okna. Nic netušící, jsem se otočila směrem k oknu, kde se plamínky otočili ke mě.
Ucítila jsem horkost. Najednou se mi víčka otevřely. Nasucho jsem polkla a vytřeštila oči. Srdce se mi rozbušilo a v mé fantazii se odehrávaly strašné věci. Ne to nemůže být pravda!
"Hoří!!!!! Hoří!!" volala jsem, ale marně. V plamenech jsem viděla sebe samu, jak se snažím dostat z prokleté místnosti ven "Pomóc!!!" stále víc, a víc křičím
"Hoří!!" můj hlas se ale vzdaluje a stává se z něho ozvěna
"Co blbneš, ségra?!" slyším ironický hlas bráchy
Rozkoukávám se. Nevěřím vlastním očím! Jsem v pokoji a vedle mě stojí brácha s ustaranou mamkou, která se každou vteřinu ptá co se děje.
"To byl asi sen…." zmateně se dívám po pokoji, a stále přemýšlím, co všechno lidská fantazie dokáže…

Vrásčitý obličej

23. února 2014 v 12:47 | El
V zákoutí starého sálu, se prochází vetchý stařeček. Nemá už tolik sil, jako zamlada. Nenachází svoji energii. Na nose cvikr, šedivé vlasy a na sobě starou košili, kterou našel ve své malé šatní skřínce, v útrobách svého obydlí.
Není to ani tolik dávno, co se tu promenádoval se svojí milou. Za zvuku valčíku živé kapely, se točili dámy v nádherných šatech a za nimi se schovávali muži v černých oblecích. Vytvářeli v místnosti kruh, který se nesl bukovými parketami. Byli vyleštěné, a vysoké podpatky na nohách žen, po nich vesele klouzaly.
Dámy byly vznešeně napřímené, a muži, byli velcí gentlemani. Motýlky uvázané kolem krku, a s poddajností, a ctností se snažili vést nádherné šaty, nad kterými zůstávali stát zušlechtěné venuše.
Místností vládla nádherná atmosféra. Občas byl cítit ženský květinový parfém, nebo mužská kolínská. Z oken dovládalo do sálu slunce, které se sklem dostalo na taneční parket. Lidé se snažili dále podle hrdého instruktora tancovat, a jeho kroky napodobovat. Když se něco nepovedlo, nedali na sobě vůbec nic znát. Smáli se, přesto zůstávali v klidu. Byl to šťastný úsměv.

Dědoušek se otřásl. Trochu se zasnil, ale pořád vzpomínal na staré časy. Popošel dál. Piano tu ještě zůstalo. Bylo trochu oprášené, ale to mu nevadilo. Sedl si na černou stoličku za klavírem. Posunul si ji podle potřeby, a s velkým úsměvem od ucha k uchu a trochou lítosti, že tu jeho žena není, rozehrál staré tóny valčíku. Hlasy nástroje byly stejné, jako před padesáti lety. Celou místností se dál ozývala hudba. Vetchý dědeček si musel monokl sundat. Na tváři, se objevila slza...stékala dál a dál až k vrásčité usměvavé puse. Tóny černého klavíru se zastavily. Na jeho obličej sjela ruka. Otřela kapku slzy a staroušek, se musel znovu usmát.

Sen v hlubinách romance

13. února 2014 v 15:10 | El
Zima už se konečně chýlila ke svému konci, a já si blaženě povzdychla. Jaké by to asi bylo, jít někam na Valentýna? Líbezně se procházet ulicemi města,a za ruku držet milého kluka;a náramě probouzet se po takovém dni jako nový člověk. Musí to být nádhera. Znovu povzdychávám, a s menším nadšením se ukládám do postele. Stále však přemýšlím. Je to jediné místo, kde se člověk může uklidnit, a dál dumat nad představami.
Procházím se v nádherném sadě, a i když je stále chladno, užívám si vysněný pocit Jara. Nechávám se dál nést myšlenkami, a kráčím loukou, jako princezna. Cítím vůňi vyprané peřiny, ale přesto mi to nahrazuje úžasné navodění květin.
Slunce se s velkou námahou, snaží zapadnout. Jedna, dvě, tři... mžourám očima. Vzduch se začíná chladit. Zapínám si rozevlátou mikinu. Ten krásný pocit, cítím ho, stále! Jsem jako ve snu. Nedokážu se soustředit, a své nohy bobízím aby, zrychlily. Najednou, jakoby na mě sáhla teplá ruka. Nemílila jsem se. Krásné modré oči, a velké panenky. Vlasy tmavé, lemované krásným úsměvem...
Sedám si na lavičku. Vedle přisedává ten úžasný kluk. Nechávám se vábit jeho slovy, a blížím se k němu stále rychleji a rychleji. Zavírám oči. Znovu je otvírám, aby jsem se na ten obličej zadívala. Ocitám se však místo vedle něco v mém pokoji.
Byl to sen, opravdu jen sen... znovu se mi zastesklo. Sny mizí tak rychle, ale můžou se vyplnit....
 
 

Reklama