Povídky do soutěží

Podzimní nejistota

7. listopadu 2014 v 9:24 | El
Otočila jsem hlavu za posledním listopadovým listem, který snad ani nepřipomínal list. Byl něco jako poslední vzpomínka z celého podzimu. Začátek a konec, konec a začátek. Všechno mi to připomnělo dopodrobna. Možná, že ne úplně dopodrobna, na něco jsem si ani sama nevzpomněla a snad to bylo i dobře.
Náhlý, prudký vítr mi rozházel vlasy na všechny strany a po zádech mi projel mráz. Otočila jsem se zpátky k zahradnímu domku. tak jako na konci prázdnin. Pomalu se mi zase začaly vzpomínky vracet. Bylo hezké vzpomínat na něho milého s úsměvem a knedlíkem v krku.
Začíná mi být zima a ani ruce v kapsách mi nepomáhají se zahřát. Vítr cloumá větvemi nad dřevěným domkem. Na kapucu bundy se mi vybarvuje oranžový list.Přivírám oči a pomalu našlapuji po suchých, šustících barvách.
Pomalu cítím jak se mi zrychluje dech. Oči se mi rozšiřují. Mám snad halucinace? Jo, určitě to byla jen nějaká vidina....
Uklidňuji se a oddechuji se zavřenými víčky.Nedívej se tam. Ze zamlženého okna zahradního domku se jeví postava v černém hábitu. Tajemná tvář vzbuzuje v očích dívky rozruch. No tak, je to jen iluze, jen obyčejný klam. Nic tam není.
Pomalu se od domku se zahradním náčiním vzdaluji. Slyším znovu křupající listí a s vystrašeným výrazem odtrhávám oči od pohledu černého muže z okna.
Otáčím se a běžím oranžovým sadem po zahradní cestě, bolavé nohy mě však brzdí.
Slyším výkřik.

Šestý smysl

13. března 2014 v 12:11 | El
Na rušné ulici, u starého semaforu, poslušně čekal zlatý retrívr. Nenechal se zmást mladými lidmi, kteří lítali přes silnici ať už se objevila na semaforu zelená, nebo červená...
Vedle poslušného pejska stál muž s černými brýlemi. Byl nevidomý, a sám z toho nešťastný...Byl nešťastný, že nemůže vidět okolní krajinu. Byl na pokraji velkého smutku. Nejenže neviděl, ale ani jeho sluch mu nesloužil.
Konečně na velkém sloupu blikla zelená. Pes sebou trhnul, a ohnal se za páníčkem.
Nevidomý vyndal z velkého kabátu hůl, a vykročil vpřed. Nebylo mu moc do smíchu. Šel přes bílé pruhy, ve velkých botách a přitom si napomáhal bílou holí.
"Kam koukáš dědku?!" pokřiky neslyšícímu byly zbytečné. Je to až obdivuhodné, že dokáže člověk žít, bez očí a špatného sluchu. Ohlušující ticho...

Dream...

4. března 2014 v 15:47 | El
Mraky jdou rychle a na obloze není vidět ani kousek světla. Stmívá se, a mě nezbývá nic jiného, než zaklapnout knížku a s trochou námahy se z posledních sil natáhnout na postel. Všude je ticho. Pár aut se mihne ulicí a světla z pouličních lamp, mi dělají jediné osvětlení, které je ještě dobře vidět. Přemýšlím nad několika věcmi. Stále se převaluji a přitahuji peřinu.
'Co se mi asi bude zdát?' myslím si stále v duchu. 'bude to to samé jako včera? Ne, to ne...sny se přece nezdají pořád. Ale nikdy se nedá určit co se vám bude zdát' koutky úst mi cukají, jako bych přeci jenom mluvila. Ale nemluvím. Nic necítím ani neslyším. Jsem jako bez duše. Jediné co mi napovídá, že žiji, je pravidelné oddachování.
Nechala jsem se pohltit stínem noci a teď jen čekám co se bude dít.
Vstupuji do velké místnosti a kolem mne hraje hudba. Vzcházím do vzduchoprázda a chodím, jakobych se nad zemí vznášela. Hlava se mi kýve ze strany na hlavu, jako by mi nabýzeli něco, co nechci. Ohlížím se kolem sebe a dívám se na svoje tělo. Omotaný bílý plášť kolem sebe, kolem krku stejně barevnou roužku a nohy nahé. Ruce stále stejné. Počkat!
Co se to semnou děje?! Na rukách se mi stupňují bělounká, hebká peří. Mění se ve velikánská pérka, která až na rukách bolí. Najednou se vznáším. Mnohem víc než před tím. Stoupám výš a výš. Nademnou nic není. Stále stejná hudba a místnost. Všechno co bylo bíle se sekundou co sekundou mění. Není to ani milisekunda a naráz se všechno mění v čerý dým. Hudba, která mi připadala pěkná a uklidňující se mění ve vážnou.
Potím se. Pořád se obracíma škubu sebou jakoby mě na nože brali. Krve by se ve mne nedořezal. Celá jsem ztuhla.
Asi jsem mluvila ze spaní, protože ke mne přišla osoba podavajíc mi prášek se ke mě schoulila. Cítila jsem teplo a vůňi maminky. Dýchala jsem jako po bitvě a celá říčná jsem polkla snad tu nejtěžší a největší slzu na světě.
"Máš teplotu" řekl maminčin hlásek a já se snažila co nejvíce kývnout. To byla ta nejhorší noc...
...ale co když se to vrátí?

Stále stejná...

12. února 2014 v 12:25 | El
Vcházím do pokoje po mé prababičce, a s čestností šlapu po podlaze. Trámy vržou a prohýbají se. Mě to ale nevadí. Sedám na postel, a vdechuju starou vůni místnosti. Lehám si a zavírám oči. Přejíždím po prostěradle, které už je přeci jenom děravé. Užívám si ten pocit klidu, který mi připadá jako z jiného světa. Nedá mi to, a otvírám staré vrzavé dveře, do místnosti, v které jsem ještě nebyla. Našlapuji stejně lehce, jako bych měla na nohách piškoty. Prudce polykám. Co je to? Myslím si v duchu a přitom si poupravuji své huňaté culíky. Vtlačuji dveře to vnitřku místnosti, a koukám, jaký to poklad jsem našla!? Znovu se snažím zaprášenou knihu vyprostit. Oprašuji smetí a prach. S otevřenou pusou tu těžkou bichli otvírám. Nalézám zde plno fotek a popisků, které uvádějí rok a datum. Jsem napjatá jako struna a nedokážu myslet na nic jiného, než na to pomyslné album fotek.
"Vypadá to, jako staré album po prababičce" opatrně projíždím všechny listy odshora až dolů. Zdá se mi to?!
Odstupuji od knihy a palečkem a ukazováčkem, se snažím štípnout do loktu "Au!" zahlazuji si kůži, aby tolik nebolela
"Tak se mi to nezdá…" sroluji rty "tohle je vážně moje prababička!" podle datumu ji mohlo být dvacet.
Uvažuji. Je mi docela podobná. Zarazila jsem se. A teď....vypadá jinak. Jen ty krásné usměvavé oči jí zůstali.
Beru knihu ze strašidelné a dlouhé místnosti pryč. Stále prolézám listy a s velkou úctou poslední stránku zaklapuji. Přijde mi to jako v nějakém filmu...dobrodružném...
Babička se opravdu změnila. Přišlo stáří, které lidi (ne)mění. Ani ne tak moc v ty nervní, ale trochu i v ty pěkné a milé stařečky...čeká nás to asi všechny, ale jedno je jisté- stáří tu bylo, je a bude vždycky!

Snowflake

28. ledna 2014 v 15:59 | El
Stromy se konečně prohýbali, pod kupy sněhu, který nedávno napadl. Já si procházela zasněžený les a konečně mohla cítit a vnímat tu zasněženou náladu kolem mne. Nohy jsem zabořovala do sněhu a přemýšlela nad věcmi, které se udály. Zamnou se otiskovali stopy mých nohou. Zabořovali se, a přitom křupaly. Ráda jsem poslouchala ten zvuk bot, zapadlých do bílé pokrývky. Zavřela jsem oči a znovu si celou situaci užívala. Ponořila jsem se do zasněžené nálady a dál se usmívala, jako ten Číňanec. Se zavřenýma očima se mi zvedala i hruď a ruce mi sjely do hlubokých kapes černé bundy. Bylo mi skvěle, jako nikdy před tím. Stále víc a víc jsem si užívala pocit svobody. Párkrát si shrnula ofinu z obličeje. Kráčela jsem dál a dál bílou cestou. Připadala jsem si jako černá ovce mezi čistými, krásnými, ale studenými ovcemi.
Hrábla jsem si do teplounkých kapes pro rukavice. Nastavila jsem dlaň nebi a pozorovala padající vločky. Každá byla odlišná ale každá nakonec spadla na mé dlani a jakoby v černé rukavici zmizela. Roztála v vodu.
Bum! Ohnala jsem se a chytla se za rameno. Změnilo svou barvu. Bylo skoro celé bílé "Hahahahahahaha!"
"Blbci!" můj jazyk se rázem ukázal světu. Bum! Další rána. Tentokrát jsem ale ucítila velkou zimu za krkem. Otřásla jsem se. Vjela jsem si teplou rukavicí za krk. Vločka se rozplynula, ale zanechala za sebou zimu na mém krku. Rozběhla jsem se. Měla jsem v úmyslu udělat si vlastní sněhovou kouli a hodit ji těm darebáčkům za krk, stejně jako oni mě. Nepovedlo se. Zakopla jsem hned, jak jsem se rozhodla být rychlejší "Hahahahahahahaha!" znovu se rozeznělo někde blízko u mě. Už jsem se nesmála. V očích mi vyhrkly studené slzy. Měla jsem na ně zlost. Přesto jsem vstala a jakoby nic si odkráčela dál. Oprášila jsem se a opatřila si velkou sněhovou kouli. Ušklebila jsem se a nakonec tu sněhovou kouli hodila zlostí na zem. Sedla jsem si na lavičku. Snažila jsem se znovu dostat do té pěkné nálady.
"A hele, naše princezna se vyhřívá na zimě!"
"hahahahahahahaha!" tentokrát jsem si jich nevšímala a bylo mi to jedno. Zima mi dává energii a nechci jí tím ztratit.

Láska na život a na smrt

20. ledna 2014 v 14:32 | El
Láska...taková divná věc. Kdo ji nezažije- nepochopí, kdo ji nikdy neviděl-neuvidí. Musí ji každý zažít sám.
Láska nejde vyjádřit písmeny, ani slovy. Jde vyjádřit jen srdcem.
Nevím proč si lidi znakem srdce připomenou lásku.
Možná proto, že když na lásku myslíme, svrbí nás u srdce. Jenže...

Na vyjádření lásky, se zpívají písničky. Podle mě je jich nejvíc o lásce. Jak anglických, tak i ostatích.
Nejsou to jenom písničky ale i básně a prózy. Co knih se napsalo o lásce! Co deníků je o lásce! Ale, co je to vlastně ta láska?
Vstala a chtěla jít,
nebavilo ji už na světě být.
Slzy pálily ji moc,
plakala dlouho, celou noc.
Chtěla být jen s ním,
líbat jeho tváře,
srdce neosvítila jí záře.
Vzpomíná na časy, kdy spolu byli,
lásku mezi sebou si zaslíbili.
To ona, zkřížila jí plány,
nikdy už nebude nežné milování.
Milovala ho moc,
víc než sebe,
víc než oblohu,
víc než jasně modré nebe.
Už nemohla, byl konec všeho,
neprobudí se už nikdy vedle něho.
Stála tam na mostu,
dívala se dolů,
už chtěla skoncovat
s představou: spolu!
Houkání sanitek, pištění kol,
nikdo nevyléčil její světabol

Noc mé noci

13. ledna 2014 v 18:41 | El
Mraky jdou rychle a na obloze není vidět ani kousek světla. Stmívá se, a mě nezbývá nic jiného, než zaklapnout knížku a s trochou námahy se z posledních sil natáhnout na postel. Všude je ticho. Pár aut se mihne ulicí a světla z pouličních lamp, mi dělají jediné osvětlení, které je ještě dobře vidět. Přemýšlím nad několika věcmi. Stále se převaluji a přitahuji peřinu.
'Co se mi asi bude zdát?' myslím si stále v duchu. 'bude to samé jako včera? Ne, to ne...sny se přece nezdají pořád. Ale nikdy se nedá určit, co se vám bude zdát' koutky úst mi cukají, jako bych přeci jenom mluvila. Ale nemluvím. Nic necítím ani neslyším. Jsem jako bez duše. Jediné co mi napovídá, že žiji, je pravidelné oddychování.
Nechala jsem se pohltit stínem noci a teď jen čekám, co se bude dít.
Vstupuji do velké místnosti a kolem mne hraje hudba. Vzcházím do vzduchoprázdna a chodím, jako bych se nad zemí vznášela. Hlava se mi kýve ze strany na hlavu, jako by mi nabízeli něco, co nechci. Ohlížím se kolem sebe a dívám se na svoje tělo. Omotaný bílý plášť kolem sebe, kolem krku stejně barevnou roušku a nohy nahé. Ruce stále stejné. Počkat!
Co se to semnou děje?! Na rukách se mi stupňují bělounká, hebká peří. Mění se ve velikánská pérka, která až na rukách bolí. Najednou se vznáším. Mnohem víc než před tím. Stoupám výš a výš. Nade mnou nic není. Stále stejná hudba a místnost. Všechno co bylo bíle se sekundou, co sekundou mění. Není to ani milisekunda a naráz se všechno mění v černý dým. Hudba, která mi připadala pěkná a uklidňující se mění ve vážnou.
Potím se. Pořád se obracím a škubu sebou, jakoby mě na nože brali. Krve by se ve mně nedořezal. Celá jsem ztuhla.
Asi jsem mluvila ze spaní, protože ke mne přišla osoba podávajíc mi prášek. Cítila jsem teplo a vůní maminky. Dýchala jsem jako po bitvě a celá říčná jsem polkla snad tu nejtěžší a největší slzu na světě.
"Máš teplotu" řekl maminčin hlásek a já se snažila co nejvíce kývnout. To byla ta nejhorší noc…

...ale co když se to vrátí? Ne! Uklidni se! Vždyť to nic nebylo... Ale.....znovu jsem usnula. Pořád cítím horkost a teplo. Vzbuzuje ve mně divné pocity. Noc se pomalu krátila. Slunce se odtrhlo od země a já se konečně mohla se světlem vzbudit

Neuzdravená duše

7. ledna 2014 v 14:30 | El
Otírám si slzy a pot z čela..."Ne, prosím, ne" žadoním v sídle skryté duše. Náladu mám mizernou a k tomu mi ještě umírá babička "Ne! Prosím tě! Udělám cokoli!!" před očima mi mžikají poslední minuty pohřbu. Stěna se zavírá a s ní i všechny vzpomínky na milou a vždy vrásčitě usměvavou babičku.
Klekám na zem k posteli, jako jsem to vždycky s babičkou dělávala, při večerním modlení. Přejíždím dlaněmi svůj obličej a vlhkým kapesníkem si otírám všechny slzy, které mi tečou stále více a více. Mám v sobě všechny možné pocity. Rozbouřenost ale i spokojenost. Sklíčennost ale i touhu se naposled s babičkou rozloučit.
Zavírá se stěna a květiny okolo ni tvoří smutnost celé atmosféry. Černá rakev se dál a dál oddaluje a všechny černé hábity, které se smutně míhají okolo mě, odcházejí. Jen můj černý kabát zůstává... nevědomky koukám do jiného úhlu pohledu.
A znovu ten ustaraný a vrásčitý obličej a tentokrát hned vedle mne. Stačí jen mžiknout a je pryč "Babi!!!" křičím a upadám na zem. Umřela náhle. Ale proč? "Proč?!" křičím a se smrtí se nemohu vypořádat "Byla stará holčičko, už měla čas. Stále se trápila nemocemi a uvidíš, že se bude mít líp" mladší obličej se ke mě přibližoval. Přes slzy jsem si nevybavila, kdo přichází do mého pokoje "Tati!" objímám svého, už posledního druha rodiny "Jenže.." znovu se pustím do pláče " Já vím, byla to mamčina maminka ale co. Jsi už velká a zvládneme to sami" tatínek si povzdychl. Objala jsem ho a poznala jaký je doopravdy život. Cítila jsem jeho vůni. Byla jsem v bezpečí. Stále ale na ni však myslím. Kdyby se něco stalo tatínkovi, byla bych sirotek. Asi jsem blázen....anebo ne?

Inspirace pro mne

31. prosince 2013 v 9:32 | El
Slovo "Inspirace" pro mne znamená něco, co mě motivuje-inspiruje. Nikdy jsem takhle nad tím slovem nepřemýšlela. Budilo ve mě zájem být originální, protože když se inspirujete, vezmete kousek výtvoru jiného člověka. Je to takové slovo jemné, pro slovo zkopírovat :-)
Teda...ani ne ale omlouvá ho to, že je tak hezky vymyšlené, nebo spíš odvozené od cizího slova...
Ale nadruhou stranu. Kdyby nebyla inspirace, nevznilky by třeba funblogy, nebo jiné blogy které jsou inspirované ale klidně i ten můj. Inspirovala mě kamarádka a od té doby píšu Zamyslete se co máte rádi. Spousta věcí je inspirováno jinými a hodně lidí se inspiruje od těch dalších. Třeba by ani nevznikla etiketa, ta je na inspiraci celkem důležitá. A třeba by ani nevznikly slavné obrzay, které byly inspirovány jinými, nebo naopak reálnou postavou. Existuje toho celá spousta, stačí se jen podívat ven.
Pro mě je inspirace, třeba můj další obrázek, nebo další článek. Inspiruji se jinými, zkušenějšími blogy a to hlavně když nemám nápad- není to kopírování ale pouze inspirace. Dá se říci, jiné stvárnění věci ale stále to není kopírování.
To je pro mě inspirace. A co Vy? Co je pro Vás inspirace?

Moje Vánoce

3. prosince 2013 v 15:09 | El
Právě jsem se vzchopila na nohy. Mráz se mi vrýval pod kůži a celý nos mi zčervenal. Sáhla jsem si pomalu na tváře a teplými rukavicemi jsem pomalu po kůži začala jezdit. Připomnělo mi to doby, kdy jsem byla ještě malá a za okny jsem se těšila na první zmrzlou kapku, a když jsem jí konečně uviděla, běžela a samou nedočkavostí vyběhla do té zimy i přes to, že jsem neměla krom nezapnutého kabátu nic. Vrátila jsem se do přítomnosti ale stále, nevědomky koukala do prázdna a přemýšlela nad dětskými vzpomínkami.
V pokoji bylo šero, jen pár svíček na stolečku se mihotaly sem a tam a dělaly tak stíny které celou místností vládly.
Polehounku jsem sjela na postel a přimhouřila oči. Nasávala jsem příjemný vzduch, který voněl po skořici, jablku a spoustě dalších vánočních vůní.
Zanedlouho jsem usnula a pokojíkem se ozývaly chrastivé zvuky řetězů a droboulinké cinkání vánočních ozdob.
Po všech těch zvucích zaznělo pokojem silné bouchnutí dveří a zvučná klika, která probudila ze spánku dětského, ještě docela malou holčičku "Ježíšek!! Ježíšek!!!!" volalo děvčátko s očima vytřeštěnými a jiskřičkami uvnitř, které doprovázelo pohybování kolem stromku, který jest, byl ozdoben, nádherně malovanými ozdobami jenž se dětským pobíháním houpaly.
Děvčátko splesklo ruce a pomaličku se rozeběhlo do náručí matky, která ji pevným stiskem ruky políbila na hlavičku plnou světlounkých vlasů " Maminko, byl tu Ježíšek…" špitlo dítě hláskem šišlavým a samou radostí se otočila ke stromku.
Po večeři se celá šťastná, hrnula ke stromku. Neuměla číst, ale jistě věděla který z dárků je její. Značení bylo jisté, její dárky byli vždy ty nejhezčí, to hlavně hračky, se kterými si tak ráda hrála.
Papír roztrhala svýma malinkýma, nemotornýma ručkama.
Když rozbalila nádherně se třpytící sponky do vlasů, na nic nečekala a s buclatým úsměvem si je dala do svých culíků, které ani pět centimetrů neměly. Byla jsem šťastná- tak jako každé malinké dítko o Vánocích.

"Pojď domů! Ještě se nachladíš!"
Mamka mne znovu vrátila sem, do věku, kdy už na ježíška nevěřím a dárky beru asi jinak než jako dřív. Na vánoce a vše co s nimi patří, vzpomínám strašně moc ráda, protože na takové věci se nezapomíná......

Dostala jsem se s tímto článek do finále soutěže, tak pokud se Vám líbí, budu ráda když mi dáte hlas- jako El Moje Vánoce
Díky moc za každý hlas :)

Volby 2013

23. října 2013 v 12:47 | El
Tak, a je to tady! Jako vždy jsou tady volby. Teď mi ale stále více připadá, že se volí pořád, ani nevím proč to tak je.
Jen když projdu městem, vykoukne na mě spousta plakátů s reklamou na volby. Ale, je to volení vůbec k něčemu?
Pomůžeme si tím, když někoho zvolíme? Ovlivníme tím naši budoucnost? Víte, já ani nevím, ono je to tak. Když někoho zvolíte stejně mu dáte jen jeden hlas ale na druhou stranu mu dáte aspoň ten jeden hlas a můžete mít dobrý pocit z toho,že jste mu ten hlas dali, a nebo je to tak,že mu ten hlas dáte jenom proto že musíte? Já ten pocit ještě nezažila,tento rok jdu volit poprvé ale není to protože musím, je to proto že chci mít ten pocit. Nebo to aspoň zkusit jaké to je. Dnes už moc lidí nechodí volit ale proč? Protože ten, pocit jít sám volit zažili, nebo nemají koho volit? Asi to pasuje na obojí, ale stále nad tím visí otazník.
Dříve se chodit k volbám nemohlo, po revoluci-kdy už se k volbám chodit mohlo, bylo pro člověka samozřejmostí jít volit ale dnes? Asi už je to otrava, nebo co.

Ta poslední, již zmiňovaná otázka je, koho volit? Existuje hodně stran, a když jsem já sama osobně četla volební lístky také mi hlava stála nad tím vším. Ptáte se, pro koho jsem se rozhodla? Já sama ani ještě nevím, ale někoho zvolím. Nejenom proto, že jsou to moje první volby, to ne ale hlavně proto, že to beru jako velkou zodpovědnost za sebe ale taky za nás za všechny…. Zbývá otázka, jestli půjdete volit, vím, že jsou tady spíš ještě mladiství ale co? Taky jednou budete dospělí a zbývá to na vás.

Co si myslím o Praze já?

9. října 2013 v 10:46 | El
A začnu jak jinak než známou větou: "V Praze bejvávalo blaze!".Bylo tam opravdu tak blaze? Nebo je to jen výmysl nějakého zelenáče? Čtěte dál a uvidíte....
Podle mnoha lidí je Praha špinávé a znečištěné město,já si však ale myslím že to zas taková hrůza není,spíš naopak kdyby jsme se vrátili do straých časů-tedy přesněji- do První republiky,byla by Praha jako z pohádky....
Já sama osobně miluju, jako třeba známý herec,zpěvák a taky reřisér Ondřej Havelka, První republiku.
Asi právě proto, vždycky když se řekne slovo Praha představím si tu nádhernou dobu, plných šatů,rób,swingu ale také kankánu a mnoho dalšího spojeného s První republikou.
Vraťme se ale zpátky do současnosti, kdy je Praha plná turistů a vůbec všech lidí kteří ještě stalé chtějí pozorovat tu krásu a kouzlo Prahy........
Až tam někdy budete,tak si určitě na tenhle článek vzpomeňte a jestli to máte do Prahy blízko nebo tam rovnou bydlíte zaposlouchejte se aspň chvíli do starých časů.

Příběh z kterého mrazí ale bere poučení

12. září 2013 v 15:57 | El
Procházela jsem ulicemi města a jedniné co jsem cítila,byly studené kapičky stekající mi po tváři. Byly ledové jako sněhové vločky,možná,že to i ty sněhové vločky byly ale já jsem byla tam ubrečená,že jsem ani neviděla rozdíl. Nemůžu se s tím pořád vypořádat... pořád jsem si přeříkávala v myšlenkách a pomalu jsem cítila jak mi blednou tváře. Šla jsem jen ztěží a pořád jsem sebou kymácela. Zapotácela jsem se. Naštěstí jsem se chytla nějakého člověka. Mžourala jsem. Trochu jsem si promnula oči ale stále jsem viděla rozmazaně. Člověk sotva rozpoznatelný mi pomohl na nohy.které už jsem skoro necítila. Poslouchala jsem sebe samu jak dýchám. Dýchala jsem pomalu, skoro jsem ani nedýchala. Ledový vítr zimních večerů mi pročechrával vlasy. Ta osoba, mě pevně držela. Konečně jsem jí viděla do obličeje. Vypadala trochu jako nádherná víla v bílém plášti který měla na sobě, dlouhé černé vlasy jí sahaly až po pás... připadala mi jako z jedné jisté knížky,kterou jsem četla jako malá holka. Ta postava, byla mi nějakým způsobem blízká, jen jsem stále nevěděla proč. jemný a přesto kouzelný vánek mi pohladil vlasy-byla to právě ona kdo mě pohladil. každý milimetr její ruky jsem si vychutnávala,její pohlazení mi dávalo sílu,energii takové povzbuzení. Natáhla jsem ruku. Nebyla duch! Podala mi jí také a já jsem si najednou připadala jako bych měla síli a energie na rozdávání. Běžela jsem za ní jako bych byla její pes. Nechtěla jsem běžet ale ani stát. Nějaká vnitřní síla mě popuzovala ať běžím dál za ní. Ohlédla jsem se kolem sebe: kolem mě byly krásně rozkvetlé stromy,ptáci, děti se houpali na houpačkách, lidé si vesele prozpěvovali a vůbec ten svět do kterého jsem přišla byl veselý... najednou se však všechno rozplynulo, ptáci také zmizeli! Kolem bylo černo a pusto,nikdo se nesmál,všichní jen brečeli a naříkali, děti měli červené hlavičky a kolem nich lítalo plno slz. Bylo mi toho světa líto chtěla jsem za těmi dětmi jít a utišit je ale postava která mě vedla mě nepustila, ukázala prstem na druhou stranu kde byl východ z této Země. Podívala jsem se znovu na ty uplakané chudáky. Bylo mi jich líto,strašně líto. Postava se na mě otočila a utřela mi slzu která se mi znovu udělala po tváři. Místo slova mě pobídla jít. Šla jsem. Postava mě znovu naplnila sílou-pohladila mne. chtěla jsem jí poděkovat a oplatit jí pohlazení, ona však zakroutila hlavou a rozplinula se. Otevřela jsem oči. Postava s černími vlasy a bílím pláštěm tam už však nestála. Byl to jen sen-krásný sen o postavě z knížky kterou jsem jako malá milovala. Dodneška jí moc děkuju za to,co všechno pro mě udělala. byl to jen sen ale já si z toho snu uvědomila jednu věc:spoustu dětí a lidí jsou neštastní, někdy z pitomosti jindy z něčeho vážného ale jedno je jisté- i já jsem se smířila s tím,že jsem od té doby na vozíku a postava která mi dodala sílu pro mě bude vždycky tou nejlepší nadějí... Děkuji moc mé super kámošce které se tento příběh stal,že se nebála a dál bojovala...
 
 

Reklama